V posledních letech se vždy na podzim dočkáme nějakého vynikajícího filmu o výpravách do vesmíru (Gravitace, Interstellar, Marťan, První člověk atd.) a i letos pokračujeme v této příjemně nastavené linii. Režisér James Gray totiž navázal na svůj objevitelský dobrodužný snímek Ztracené město Z a natočil obdobně zaměřený sci-fi film Ad Astra. A také jeho nejnovější dílo by šlo zařadit někam na pomezí mainstreemového a uměleckého filmu.
Do hlavní role chytře obsadil charizmatického Brada Pitta, který po padesátce hraje snad nejlépe v životě. Je spolehlivým a silným tahounem celého filmu, ve kterém se spolu s ním vydáme na podmanivou, nápaditou, vizuálně velkolepou, avšak příběhově v podstatě značně komorní vesmírnou cestu skrze Sluneční soustavu. Za záchranou Země, za důkladnějším poznáním sebe sama a za vyrovnáním se se svými životními omyly. Melancholické putování doplňují filozofické myšlenkové přesahy zprostředkované skrze kosmonautovy hojně užívané vnitřní monology.
Divák nezůstane ochuzen ani o napínavé a akční scény, avšak i ty jsou spolu s celým vesmírným zasazením pouhým doplňkem k jádru filmu, jímž je hluboká meditativní sonda do duše osamělého a precizního kosmonauta, který téměř vše obětoval službě lidstvu na jeho cestě ke hvězdám. Ad Astra je ve zkratce technicky dokonalým filmem s úchvatným audiovizuálem a velmi silným příběhem, především v oné emoční rovině. Mně se film perfektně trefil „do nálady“ a trochu lituji těch diváků, kteří se také nepotkají s onou silnou katarzí. Zatím film roku a pravděpodobně to tak i zůstane.
Nejnovější komentáře