106. Páteční podvečerní… o filmech (nejen) pro děti – část druhá

    V dnešní Páteční podvečerní budeme pokračovat v tématu o dětských a rodinných filmech. V předminulém díle dostaly prostor zahraniční snímky no a dnes řádně probereme nejlepší české zástupce žánru. Nikoho asi zvlášť nepřekvapí, že se budeme bavit především o filmových pohádkách. V českých luzích a hájích to je rozhodně jeden z nejoblíbenějších formátů, který tu má velkou tradici. Obzvlášť ve vánočním období, které už klape na dveře. Samozřejmě nezapomeneme ani na několik výtečných animáků, které mají na svědomí talentovaní čeští tvůrci.

     Začneme u snímků, které byly vyprodukovány ještě v předrevolučních časech před rokem 1989. V období po Druhé světové válce u nás vzniklo mnoho výborných pohádek, které jistě ocení i zástupci dnešních mladých generací. Tituly jako je Pyšná princezna (1952), Byl jednou jeden král… (1954) se skvělým Janem Werichem v hlavní roli, Obušku, z pytle ven! (1955), Hrátky s čertem (1956) či klasika všech klasik Dařbuján a pandrhola (1959) jistě každého milovníka pohádek zahřejí u srdce. Toť zlatá padesátá (ehm…) a nyní se přesuneme do následujících dekád, přičemž vždy vybereme tu nejlepší pohádku z příslušného desetiletí. Tramtadadááá – vítězi se stávají pohádky Šíleně smutná princezna (1968), Tři oříšky pro Popelku (1978), a také nejlepší česká pohádka všech dob S čerty nejsou žerty (1984). No prostě jeden legendární snímek vedle druhého. Speciální zmínku si ale ještě zaslouží Tři veteráni (1984) – skvělými herci nabitá, velmi chytrá pohádka, kterou ocení spíše ta starší dítka. Na závěr odstavce dostane prostor geniální český tvůrce Karel Zeman. Ten opravdu nenatočil pouze Cestu do pravěku, ale i spoustu dalších výtečných filmů, ze kterých zmíníme částečně animovaného Barona Prášila (1961), „verneovskou“ Ukradenou vzducholoď ( 1966), a také vizuálně úchvatné Pohádky tisíce a jedné noci (1974).

     S nástupem devadesátých let už sice nemůžeme mluvit o nějaké zlaté éře pohádek, ale i v tomto období můžeme najít několik dobrých českých filmů (nejen) pro děti. Například Nesmrtelnou tetu (1993) s parádní Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli, Princeznu ze mlejna (1994), a také nejlepší českou pohádku devadesátých let, kterou bezesporu je Lotrando a Zubejda (1996). Když ještě přimhouříme obě oči, tak i první díl Z pekla štěstí (1999) by se dal dětem a nenáročným dospělým doporučit. V letech s číslovkou dva na začátku se situace bohužel moc nezlepšila, spíše naopak. Dobrých pohádek je poskrovnu a těch vynikajících ještě méně. Tradiční vánoční pohádky, které pravidelně vysílá Česká televize si často s kvalitou zrovna dvakrát netýkají, ovšem najdou se výjimky. Neutěšenou situaci v roce 2005 zachránil režisér Jiří Strach svým vynikajícím filmem Anděl Páně, který si velmi rychle uzmul status nejlepší pohádky nového milénia. Doporučit by se ještě dala solidní pohádka Peklo s princeznou (2009), a také loňský počin Alice Nellis Sedmero krkavců, ale to už bude pomalu vše. Co se animáků týče, tak musíme zmínit velmi kvalitní sérii Fimfárum vytvořenou podle děl Jana Wericha, a také letošní snímky Pat a Mat ve filmu (kteří jsou prý výborný) a Lichožrouti (kteří jsou prý solidní). 🙂

    Poslední roky tedy nejsou úplně špatné a mohlo by se blýskat na lepší časy. Obzvláště s razantním vstupem druhého Anděla Páně do kin. Druhý díl oblíbené pohádky, jenž opět natočil Jiří Strach, navštívilo během prvního víkendu v českých kinech více než 200 tisíc diváků, což je s přehledem rekordní účast. Velmi nás to těší, poněvadž se prý jedná o velmi kvalitní pohádku a režiséru Strachovi vždy fandíme. Po tomto obrovském úspěchu navíc očekáváme, že bude mít tento tvůrce přecejen o něco lehčí vyjednávací pozici směrem ke třetímu dílu, než tomu bylo při obtížných přípravách letošní dvojky. No a snad nás potěší i další čeští talentovaní režiséři, kteří nám dodají kvalitní pohádky, na něž jednou budeme moci vzpomínat tak, jako vzpomínáme dnes na znamenité pohádky z dob dávno minulých.