Duna

Kanadský režisér a scénárista Dennis Vileneuve byl i díky své zálibě v žánru sci-fi (Příchozí, Blade Runner) jedním z nejpovolanějších kandidátů na obtížnou adaptaci první poloviny legendárního sci-fi románu Duna. Precizní tvůrce zvládl svůj těžký úkol takřka bezchybně a i na základě první (pozvolnější) části románu vytvořil pamětihodný filmový epos, který potěší nejednoho fandu žánru. Prolog na pouštní planetě Arrakis, na které se nachází nesmírně vzácná surovina, po níž prahne nejedno vesmírné impérium, je značně zdařilým úvodem do (doufejme) početné nadcházející série.

Superlativa zde nepoužívám především z důvodu plytšího příběhového základu, který se během řádné stopáže (2,5 hodiny) až tolik nerozvine a spíše především připravuje nosnou půdu pro druhý díl. Pro někoho to může být zásadní chyba, avšak osobně mi přijetí tohoto faktu nedělalo problém. Režisérův osobitý styl mi totiž velmi vyhovuje a po celou dobu jsem se výborně bavil. Pozitiva totiž jasně převažují: monumentální výprava, jedinečný a působivý vizuální styl a design či mysteriózně orientovaná a poněkud bezútěšná atmosféra, která po všech těch odlehčených velkofilmech s infantilním humorem působí jako drsné pohlazení po hardcore sci-fi duši.

Akční pasáže také mají svou kvalitu a dokonce disponují jedním vynikajícím originálním prvkem, který jde i jasně vizuálně rozlišit. Ať už si člověk užívá souboje na blízko, velkolepé bitvy či pozvolnější pasáže na skvostné pouštní planetě, tak je samozřejmě doprovází velmi výrazná hudba geniálního skladatele Hanse Zimmera, který tentokrát vytvořil soundtrack onoho „dunivějšího“ charakteru. A nepřekvapivě lze pochválit i přesný a hvězdný herecký casting. Není to sice na plný počet, ale i tak tento sci-fi velkofilm patří mezi to nejlepší a nejoriginálnější, co letos uvidíme (ideálně v kině).

P.S: Excelentní pozvolné představování obřích pouštních červů je dalším chvályhodným aspektem filmu.