První člověk

    Jeden z nejnadějnějších mladých filmařů současnosti, Damien Chazelle (Whiplash, La La Land), vůbec poprvé opustil žánr hudebně zaměřených filmů a přichází se svou verzí životopisu jednoho z nejslavnějších kosmonautů všech dob, Neila Armstronga. A je to opět vynikající film. První člověk se odehrává ve stěžejních šedesátých letech minulého století, kdy se bývalý pilot Armstrong přihlásil do programu NASA a celé jeho angažmá vygradovalo památným přistáním na Měsíci. Scénárista Josh Singer se zaměřil především na osobní Armstrongův pohled. Dočkáme se i důkladných příprav akcí a slavících lidí v řídícím centru, ale naprosto stěžejní a převládající jsou zde kosmonautovy pocity, a to nejen během jeho vesmírných výprav, ale i během jeho rodinného života. Armstrong se totiž musel vypořádávat s množstvím ztrát (i svých nejbližších) a právě tento fakt hraje ve filmu zásadní roli. Stejně tak jako vztah s jeho manželkou

      Režisér Chazelle pojal tuto osobní podívanou po svém a spolu s kameramanem Linusem Sandgrenem film natočili opravdu velmi specificky. Prim zde hraje ruční kamera, která často snímá i ty nejmenší detaily a během napínavých startů rakety či dynamických letů vesmírem jsem v kině téměř nadskakoval ze sedačky. Povedl se totiž i zvuk, který celkovou intenzitu zážitku povyšuje ještě na vyšší úroveň a to už ani nemluvím o úchvatné hudbě oscarového laureáta Justina Hurwitze, který si zde říká o další nominaci. Například samotné přistání na Měsíci je krásným příkladem toho, jak se má ve filmu ideálně sladit obraz, zvuk a hudba. Na závěr ještě zmíním Ryana Goslinga, jehož (minimalistické) ztvárnění slavného kosmonauta mi přišlo zcela adekvátní a přesné. Armstrong byl velmi komplikovaný a ne zcela normální člověk, ale takoví už lidé, kteří se díky své iniciativě, zarputilosti a ambicím navždy zapíšou do historie, bývají.