Mistr Erikson nás trápí. A to hodně. Renomovaný spisovatel, který stvořil geniální fantasy ságu Malazská kniha padlých (dále MKP), si s jeho nejnovější knihou opravdu vybral až nečekaně slabou chvilku. Bohužel. Pád světla je druhou knihou zamýšlené „Charkanaské trilogie“, která se zabývá tragickými událostmi v tistejské říši Kurald Galain. První díl Stvoření temnoty mě docela bavil, avšak nepotěšilo mě v něm přílišné rozmělňování děje a velké množství filozofování. Od dvojky jsem čekal zlepšení (více příběhu, méně balastu), avšak stal se přesný opak.
Filozofování, moralizování, existenciální úvahy a často užívané metafory a jinotaje zabírají objektivně asi polovinu knihy (má téměř 850 stran), subjektivně snad i tři čtvrtiny. A mě to prostě moc nebavilo. Do čtení jsem se musel občas nutit, měl jsem tendence přeskakovat některé pasáže a občas mi ta slova šla -řekněme- jedním okem tam a druhým ven. Navíc vší té tragédie, nevyhnutelnosti a zmaru (Erikson si v tomto libuje) bylo na můj vkus už přespříliš. Je tam také strašně moc (často ne úplně zajímavých a šablonovitých) postav a určitě bych ocenil i více humoru.
Těch výtek není málo a je to velká škoda. Pokud se totiž Erikson věnuje příběhu a děj se posouvá někam dál, tak jsem se velmi dobře bavil a vybavoval jsem si staré dobré časy u MKP. V knize se stane několik opravdu zásadních událostí, které mají velký význam pro budoucnost celého univerza. Mistrovi bych odpustil i ten závěr s nepřímo popsanou bitvou. Člověk se po všech těch útrapách těšil na finální velkolepé akční inferno a dostal… nepřímo popsanou bitvu. Zajímavé, ale nekvituji to s povděkem. A věřte tomu nebo ne, na další Eriksonovu knihu se zase budu těšit. Karsa Orlong? 🙂
Naše hodnocení
Vaše hodnocení
Nejnovější komentáře