Začnu poněkud zhurta – Malazská Kniha padlých, desetidílná epická temná fantasy série od kanadského spisovatele Stevena Eriksona, je podle mě nejlepší fantasy všech dob, na kterou se například Hra o Trůny nebo Pán Prstenů ani omylem nechytá. Jsem o tom zcela přesvědčen a v několika bodech napíšu proč.
V první řadě to je samozřejmě samotný Malazský svět a jeho bohatá historie, v němž se tato sága odehrává. Jeho propracovanost a rozmanitost jednoduše nemá ve fantasy žánru obdoby – najdeme v něm několik kontinentů, na kterých se rozkládají desítky říší a států, v nichž žijí snad stovky národů a ras, které všechny mají svou vlastní historii. Celé světy najdeme i v tzv. Chodbách, což jsou mimojiné zdroje magie, ze kterých čerpají mágové sílu. Magie má v této sáze skutečně naprosto zásadní roli a je také velmi detailně vymyšlená a propracovaná.
Dále to bude komplexnost a globálnost celého příběhu, který představuje na poli deseti knih něco mimořádného. Jednotlivé knihy se odehrávají na různých kontinentech, následně se na ně i po několika dílech vrací, aby se celý příběh nakonec spojil do jedné závěrečné linie v posledních dílech. Pak tu jsou doslova tisíce postav, přičemž mnoho z nich by se dalo označit za ikonické (Karsa, Kruppe, Tehol, Rychlej Ben, Anomander, Paliči Mostů…). Ve světě Malazu také působí množství různých božstev, působících v lidské podobě, což mimojiné znamená, že jdou i zabít.
Co také rozhodně stojí za zmínku je epičnost mnoha pasáží, a to převážně těch bitevních, kterých je v celé sáze opravdu velmi mnoho. Masivní střety desetitisícových armád či užívání decimující síly ničivé mocné magie ve velkém je tu naprosto běžné a občas se dočkáme i nějakého toho ultimátního one on one souboje, kdy si to například rozdají dva hrdinové či bohové.
Malazská kniha padlých je značně temná a ponurá fantasy sága. Steven Erikson si byl určitě vědom toho, že nějaké odlehčení je i tady na místě, a tak do celé série zakomponoval jeho specifický, nekorektní, ale nadmíru inteligentní humor, který je skutečně velmi vítaným zpestřením a můžu říct, že i já jsem se občas zasmál, a to se mi u knih stává jen málokdy.
V neposlední řadě všechny díly provázejí Eriksonovy zajímavé úvahy na různá témata. Filozofování je v celé sérii všudypřítomné a časté – občas už je ho i podle mě poněkud moc, ale vzhledem k tomu, že jsou to zpravidla velmi zajímavé myšlenky, tak si jde i tento aspekt MKP oblíbit. Navíc je každá kapitola či sekce uvedena nějakou pozoruhodnou básní či například pořekadlem, se kterými musel mít autor mnoho práce, ale stálo to za to.
MKP je unikátní sága, ve které není jasně oddělené dobro od zla, což na ní velmi oceňuju – černobílé pojetí celého univerza tu nehledejte, naopak hledejte paralelu s dnešním nejednoznačným světem. Tahle sága mi nabídla jednoznačně největší množství emocí, jaké jsem kdy u čtení zažil. Troufnu si říct, že pokud překonáte první poněkud slabší díl, tak Vás tato série už nepustí do té doby, než dočtete díl poslední.
Nejnovější komentáře