Dnes si dáme jednu speciální Páteční podvečerní z kategorie zajímavostí a perliček. Navážeme na některé předešlé články jako byl například ten o nekonečných seriálech (první Páteční podvečerní :)). Konkrétně si posvítíme na některé z nejdelších snímků filmové historie. Pokud si totiž myslíte, že takový velkolepý válečný epos Gettysburg, který trvá zhruba mrzké čtyři a půl hodiny, je dlouhým filmem, tak vás promptně vyvedeme z omylu. V porovnání s některými (uznáváme – často experimentálními) sáhodlouhými filmy se vám tato pocitově nekonečná podívaná bude jevit jako jedna blesková epizoda komediálního sitcomu. Začneme ještě u těch relativně „krátkých“ snímků.
Poměrně známým filmem je Sleep (1963) od umělce Andyho Warhola. V tomto pěti a půl hodinovém snímku Warhol natočil svého tehdejšího milence, jak spí. Prosté, jednoduché, geniální. 🙂 Z devíti šťastlivců, kteří se dostavili na premiéru, první dva odešli během první hodiny promítání. Respekt a doporučení k psychiatrickému vyšetření těm, kteří vydrželi až do konce. Po padesáti letech od premiéry na film navázal finský tvůrce s krásným jménem Juha Lilja. Jeho příspěvek do zlatého fondu kinematografie taktéž nazval Sleep a obdařil ho spartánskou osmihodinovou stopáží. Takže taková klasická filmová šichta. Lilja film zrežíroval, sestříhal, produkoval a napsal i scénář. Jak jinak. Andy Warhol ovšem Lilju už před několika dekádami překonal. V roce 1964 natočil další experimentální snímek Empire, který trval osm hodin a pět minut. Během těch mohli diváci pozorovat slavný mrakodrap Empire State Building. Smyslem snímku bylo zachycení toho, jak běží čas (účel splněn). Diváci si alespoň mohli připadat jako vášniví milovníci architektury či zapálení obdivovatelé amerických symbolů a ne jako prachsprostí šmíráci. 🙂 Z oněch „kratších“ filmů nás ještě zaujal čtrnáctihodinový Crude Oil od čínského režiséra s bouráckým jménem Wang Bing. Ve snímku šlo o zobrazení náročné rutiny dělníků, kteří pracují u ropného pole v mongolské poušti Gobi. Rozhodně to je zajímavý námět, ale raději bychom preferovali o něco střídmější délku. A teď už sem vypustíme ty pravé filmové titány.
Mezi ty se dostanou pouze ty filmy, které mají alespoň denní stopáž. Jedním takovým je speciální klip písně Happy od Pharrella Williamse. Trvá přesně 24 hodin a sám zpěvák se v něm objeví přesně 24 krát na začátku každé hodiny. Je to určitě chytlavá píseň, ale vážně? Po menší hudební odbočce zavítáme do klasického filmového světa, jehož součástí je slavný horor Psycho (1960) od Alfreda Hitchcocka. Jeho novodobou verzi vytvořil umělec Douglas Gordon v roce 1993. Nazval ji 24 Hour Psycho (modří si jistě odvodí délku) a prostě film zpomalil do rychlosti dvou promítaných snímků za sekundu. Tak to muselo být opravdu jedno velké divácké psycho. A co tu máme dál? Například snímek s příznačným názvem The Longest Most Meaningless Movie in the World z roku 1968. Film trvá dva dny a my asi ani nechceme vědět o co v něm jde (nejde). 😀 A do akce nám vstupují ty nejtěžší váhy. Snímek Matrjoška (Matrjoschka) z roku 2006 od německé umělkyně Karin Hoerler trvá téměř čtyři dny a je založen na postupném slévání fotografií do plynoucího obrazu, což je rozhodně zajímavý koncept. Deset dní trvá film Modern Times Forever (2011) od dánské skupiny Superflex a můžete v něm vidět záživné budoucí chátrání helsinské budovy Stora Enso. A jsme u toho nejdelšího z nejdelších. Snímek Logistics (2012) od švédského tvůrčího dua Erika Magnusson a Daniel Andersson (no jo, opět Skandinávci) trvá více než 35 dní. Námětem je reverzní zprostředkování cyklu výroby moderní elektroniky. No uf. Dnešní filmový maraton nás opravdu vyčerpal. Snad vás článek bavil. A teď už nás prosím omluvte – jdeme se podívat na nějaký extrémně kratičký krátkometrážní film… 😉
Naše hodnocení
Vaše hodnocení
Nejnovější komentáře